Je mi jasné, že příští měsíce se nevyhnutelně budou točit kolem našeho chystaného dark fantasy fenoménu, příběhu nadějné alchymistky Heleny, a nekromanti na vás budou vykukovat i z lednice (což je, řekněme si otevřeně, možná maličko strašidelná představa…). Já bych ale ráda, aby ostatním knížkám, které v tomhle období vyjdou, nebylo líto, že si jich nikdo moc nevšímá, a tak vás na ně chci v dnešním blogu upozornit.

Jednou za čas u nás v redakci zazní otázka, proč jsou hokejisti v poslední době tak děsně oblíbení (když dřív nebyli), proč jsou najednou tak sexy (když někteří nemají zuby, plivou kolem sebe apod.) a jak se to vlastně stalo, že je z hokejových romancí takový hit. Ne že bychom to jako úplně nechápaly (a také pro vás pár hokejových romancí chystáme), jen nás udivuje ta míra. Mám pocit, že dřív to bylo tak půl na půl pro hokej a fotbal, existoval jakýsi virtuální tábor fanynek fotbalu a druhý hokeje. Ty první nechápaly ty druhé. Aneb: co na těch hokejistech/fotbalistech ty ostatní vidí…?

Tak je tu zase pátek, jupí jej! Poslední dobou mám teda pocit, že je pátek asi tak obden, jak rychle čas sviští, uf. Ale už se pomalu blíží okamžik, kdy budeme mít připravené všechny knihy, co mají vyjít na hlavní jarní sezonu (čti před Světem knihy), takže si na chviličku aspoň částečně oddychneme… než začne šílenství přípravy podzimních kousků. Ale to je problém pro moje budoucí já, takže pojďme jásat nad tím, že bude zase prostor se nadechnout, děkuji pěkně.

Nevím, jak to máte vy, ale psaní e-mailů mi dřív vždycky ubíralo pár let na životě – ve škole jsem si horečně kontrolovala každé písmenko a čárku, když jsem odpovídala na zprávu učiteli na češtinu, podmiňovací způsob jsem sázela, kam se dalo, a byla jsem převelice ráda za odpověď a skutečně a nevýslovně vděčná za jakoukoliv pomoc. A co pak ten pocit děsu, když začnete zprávu „posílám v příloze“, a přílohu zapomenete! Katastrofa prvního stupně. A pak po všech těch útrapách stejně přijde výřečná odpověď „ok, s pozdravem ten a ten“ a „zasláno z Outlooku pro Android“ a člověk si uvědomí, že možná řeší e-maily zbytečně moc.

Dnešní blog je určený stávajícím i budoucím fanouškům Vanessy Len a všem těm, co mají rádi knihy, ve kterých je klíčové cestování časem. A jestli se navíc nespokojíte jen tak s nějakým cestováním ve speciálně vyvinutém časostroji, tím líp. Vanessa Len je totiž neuvěřitelně kreativní a její nestvůry se pohybují napříč staletími zcela jedinečným způsobem.

Jaro se sice tváří, že už je skoro, skoro tady, ale číslo na teploměru tomu zatím úplně nenasvědčuje, a tak i když už zrovna teď vidím z okna nějaké ty paprsky slunce, dovolte mi vás dneska vzít na výlet do dvou knižních světů, ve kterých je spíš temno. Žádná duha, žádní jednorožci, žádné nynynky lesní chaloupečky a v nich čarodějky vařící kouzelné lektvárečky.

Venku to sice vypadá na jaro, ale já jsem se rozhodla, že vás tento víkend vezmu do pořádné zimy. Ale ne do tak ledajaké, nýbrž do zimy, kde z nebe padá popel, ze země raší růže jako rány a kde se rodí hrdinové, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech.

Možná jste to už z našich blogů pochopili, ale myslím, že je třeba to zdůraznit – čas v nakladatelství plyne trochu jinak než v běžném životě… a to i navzdory počasí a jeho výkyvům (a zimě, která tolik trápí Katku, jak si vám minule postěžovala). Takže i když Katka trpí zimou (a my ostatní trochu míň, ale přece jen máme málo slunce, to se musí nechat), v redakci už nastal duben a brzy na nás zaútočí květen (čti: dubnové a květnové tituly). Celý život nakladatele je posunutý a hledí neustále do budoucna (nebojte se, ediční plán na první půlku tohoto roku zveřejníme cobydup), v létě máme Vánoce a už teď některé knihy plánujeme na rok 2027 a možná i dál…

Nazdárek nazdárek! Pojďme si na začátek dát tradiční počasové okénko: mohla by se ta zima jít prosím vycpat sakraaleuž? Jsem ochotná připustit, že si může zůstat na horách, kde si vy, divní lidé, co to máte rádi, můžete jezdit na prkýnkách z kopce. Ale tady ve městech, kde se musíme každý den trmácet vymrzlými ulicemi a doufat, že nám neupadnou palce u nohou, by už stačilo, ne? Děkuju pěkně!

S novým rokem přišla ukrutná zima a s ní i obvyklé nástrahy každodenního života. Na sníh jsem s jiskřičkou naděje čekala na Štědrý den (nestalo se), Boží hod (též se nestalo), ale nakonec na sebe nenechal dlouho čekat a s plnou parádou nám ho vesmír nadělil právě teď v lednu (kdy už je mi to upřímně trochu šumák).