Ahoj, ahoj, týden se s týdnem sešel a já jsem včera zjistila, že je zase na mně, abych psala blog. Kolegové jsou laskaví, vždycky mi to připomenou. Ale je fakt, že jsem si říkala, že už je načase, abych sem napsala o jedné knize, kterou chystáme na konec března. O knize, která mi nečekaně rozmnožila vrásky na obličeji, ale která je tak nějak jiná a vystupuje z naší produkce.

Nazdárek v novém roce! Doufám, že jste 2022 odstartovali vykročením tou správnou nohou a už se těšíte, co vám přinese. Nicméně to není úplně sranda, všichni víme, že leden je takové pondělí roku a člověku se po vánočním volnu nic moc prostě nechce… Akorát číst.

A je to opět tady – poslední den roku, kdy se všichni vrhnou na slavení, připíjení a vymýšlení předsevzetí. Já samozřejmě nejsem výjimka, takže už v lednici chladím své oblíbené melounové dětské šampaňské, na tácu se pomalu kupí marshmallowové jednohubky a na čestném místě hrdě trůní prskavka, kterou se s velkou pompou chystám zapálit o půlnoci. Prostě všechno, jak má být.

Myslím, že vymýšlení tématu tohohle blogu jsem věnovala historicky nejvíc času za celou dobu, co jsem v CooBoo. Už na mě vyšlo několik Valentýnů, ale předštědrodenní blogové okénko ještě nikdy. A tak jsem dumala a dumala, z uší se mi kouřilo několik dní v kuse. A dneska ráno jsem si vzpomněla na jednu takovou nemilou příhodu a o tématu bylo rozhodnuto!

Je s podivem, kam až člověk dokáže zajít a v koho je schopen se proměnit z lásky. Musí jít ale o silný plamen, jinak ta proměna moc dlouho nevydrží. Takhle jsem například před mnoha a mnoha lety trhla rychlostní rekord na kole, protože mě těšilo, jak mě můj společník chválí. Kvůli jiným holkám musí jezdit pomaleji, než mu vyhovuje, zato se mnou jede, jak je zvyklý. Ještě že jsme spolu jezdili jen hodinu. Já jsem pak v podstatě upadla i s kolem a další dva dny jsem nemohla chodit. Znovu už jsem na kolo s tímhle člověkem nevlezla.

Čusky čauky, tak je tu zas pátek! Ty předvánoční týdny mi utíkají nějak ještě o fous rychleji než všechny předchozí – a to mám zas pocit, že tenhle rok zmizel lusknutím prstů. Každopádně třetí adventní neděle je za rohem, tak doufám, že už máte všude rozvěšená světýlka a ozdoby a koledy u vás jedou ve smyčce. Nebo taky ne, pokud je to něco, co vás moc nebere. Ale nějakou pěknou knížku a hrnek čehosi horkého si dopřejte, možná i s kouskem cukroví. To je totiž na tom předvánočním čase stejně nejlepší.

Dneska ráno konečně trochu mrzlo a počasí začínalo připomínat takovou tu pěknou zimu – ojíněné stromy, modrá obloha, sluníčko a mráz. Čili ideální stav na kafe, velkou konvici čaje a psaní blogu.

Čauky mňauky! Nejzásadnější zprávou dnešního dne je, že sněží! SNĚŽÍ! Teda aspoň dneska ráno v Praze, kde právě sedím a píšu blog. Nechte si pro sebe případné komentáře, že to jsou jen takové zmrzlé mrňavé cucky, které ani v nejmenším nepřipomínají nynyny sněhové vločky, i to, že hustota tohoto jevu je zhruba jeden cucek na tři metry krychlové. Aneb jak se říká v jedné mojí oblíbené knize: kde se […] nedostává schopností poskytovat jiné rozptýlení, vezme pravý filosof zavděk tím, co je.

Ahoj, ahoj, čas běží jako voda, čtyři týdny utekly jako nic, a tak jsem dnes s překvapením zjistila, že je zase řada na mně, abych psala blog.

Čusky čauky všem, tak jak se těšíte na Vánoce? Listopad je za mě jeden z nejhorších měsíců roku (spolu s únorem, a možná taky lednem), takže jeho úspěšné přežití v mém případě závisí na tom, že si co nejvíc protáhnu takové ty pěkné halloweenské podzimní radosti a pak nasadím rovnou vánoční světýlka a koledy. Z několika stran jsem si vyslechla, že na Vánoce je ještě brzy (což je blbost), takže se pořád zuby nehty držím čarodějnického módu.