Nevím, jak to máte vy, ale psaní e-mailů mi dřív vždycky ubíralo pár let na životě – ve škole jsem si horečně kontrolovala každé písmenko a čárku, když jsem odpovídala na zprávu učiteli na češtinu, podmiňovací způsob jsem sázela, kam se dalo, a byla jsem převelice ráda za odpověď a skutečně a nevýslovně vděčná za jakoukoliv pomoc. A co pak ten pocit děsu, když začnete zprávu „posílám v příloze“, a přílohu zapomenete! Katastrofa prvního stupně. A pak po všech těch útrapách stejně přijde výřečná odpověď „ok, s pozdravem ten a ten“ a „zasláno z Outlooku pro Android“ a člověk si uvědomí, že možná řeší e-maily zbytečně moc.